Dám vám hádanku. Nebyli zvoleni ve volbách, přesto mluví jménem občanů. Nepracují pro naše zájmy, přesto je platíme z našich daní…  O kom mluvím? O aktivistech. Devadesátá léta pro ně znamenaly „boom“ a málokdo by si v té době myslel, že skupinky křiklounů a podivínů, čítající pouhou desítku osob, mohou takovým způsobem škodit. Třeba zabrzdit a prodražit výstavby dálnic, blokovat dostavu Temelína nebo věšením se na stromy zachraňovat kůrovce na Šumavě. Mnohé z nás by to dříve ani nenapadlo, ale uplynulo několik let a rádoby podřadné spolky aktivistů se přetavily ve velké neziskové (neboli nevládní) organizace se značným politickým vlivem. Zdaleka už nemluví vládní elitě jen do „zelených témat“ a nepřipoutávají se ke stromům, ale jejich radám naslouchají úředníci i v jiných důležitých oblastech.
Zorientovat se v neziskovém sektoru je opravdu těžké. Pár čísel pro představu. Stát vyplatil v roce 2015 neziskovým organizacím o více jak 1 miliardu korun více než v roce 2014. Celkem se jednalo o 16 miliard a 480 milionů korun. Zdůrazním, že v této obrovské finanční částce přitom nejsou započítány prostředky, které putovaly do neziskového sektoru z rozpočtu Evropské unie! Zapátráte-li po tom, mezi koho byly tyto peníze rozděleny, dospějete rychle k názoru, že k takové informaci se při existenci více jak 120 tisíc organizací v podstatě nedostanete. Budete-li chtít vědět, na co konkrétně byla finanční podpora využita, rovněž se pramálo dozvíte, jen obecně zjistíte, že peníze jdou na podporu sportu, zahraniční pomoci, mezinárodní spolupráce, bezpečnosti a veřejného pořádku, sociální oblasti nebo třeba na spolufinancování různých evropských projektů….  
Nemyslím si, že by nám to mělo stačit. Přicházejí s různými tématy, boří mýty o tradičních evropských hodnotách, korupčních tématech, směřování multikulturalismu, ale v posledních letech bohužel i o ekonomice. Žádné obskurní skupiny neškodných podivínů, ale velké lobbistické organizace, které svojí nátlakovou a vyděračskou politikou a skrze své spřátelené politiky pomáhají prosazovat vlastní (anebo čí?) zájmy. Doslova neřízený boom neziskovek za posledních několik let a dlouhodobý nezájem státu kontrolovat tok peněz do neziskového sektoru způsobil současnou nepřehlednou situaci, ve které tisíce neziskových organizací doslova parazitují na státním rozpočtu. Neměli bychom se nechat odbýt. Dozrál čas začít vytvářet tlak na stát, aby zásadním způsobem přehodnotil vládní politiku neziskového sektoru a zodpověděl nám otázku, kdo ve skutečnosti financuje nevládní, neziskové organizace, dotované českou vládou z peněz daňových poplatníků.
Za účinný recept považuji zavedení obdoby zákona FARA (Foreign Agents Registration Act), který již od roku 1938 platí ve Spojených státech amerických a jehož účelem bylo zabezpečit americké veřejnosti a zákonodárcům povědomí o tom, kdo financuje nevládní organizace, působící na americkém území, pokud získávají finanční podporu ze zahraničí a zároveň se jakkoli politicky angažují. Jak je totiž vidět, finanční prostředky, které stát každoročně posílá neziskovým organizacím, dosahují astronomických částek a jsem přesvědčen o tom, že občané mají právo vědět, kolik z těchto prostředků jde velkým neziskovkám zvučných jmen, které si udržují značný vliv na vládnoucí elitu. Nebezpečnou ukázkou demagogie ze strany neziskového sektoru je například „politické angažmá“ Rekonstrukce státu. Zákony, na jejichž vzniku a prosazení se aktivisté z Rekonstrukce státu otevřeně podíleli, mají v této době zcela zásadní dopad na společnost. Poškozují nejen zájmy občanů, ale dopad mohou mít i na ekonomické a národní zájmy, protože přišly s regulatorními prvky, omezujícími svobodu podnikání a snažily se zasáhnout i do samosprávy.  Za kým a čím stojí ti další?
 Nezůstal bych proto jako Američané či Rusové a Izraelci v případě přijetí české obdoby zákona FARA pouze u zveřejňování zahraničních zdrojů, což považuji mimo jiné za podstatné i s ohledem na rostoucí hrozbu teroristických útoků ze strany Islámského státu, ale šel bych ještě dál. Neobtěžoval bych samozřejmě drobné organizace regionálního charakteru, které čerpají od státu minimální částky, ale navrhl bych pro všechny celostátní neziskové organizace, které se angažují ve veřejném dění a čerpají od státu každoročně stovky tisíc korun, povinné zveřejňování všech svých dárců, a to českých i zahraničních. A to vše v jednoduchém centrálním registru dotací, vedeném ministerstvem vnitra. Ač jsem obecně odpůrcem registrů, v tomto případě nevidím jiné řešení. Žijeme totiž v době plné paradoxů. Na jedné straně považujeme všechny živnostníky za zloděje a šikanujeme je různými opatřeními, zřizujeme nové úřady a registry pro nic, zvyšujeme pravomoci státním úředníkům a policii, prolamujeme svobody a práva občanů, abychom na druhé straně posilovali moc nevládních organizací, u kterých je nám jedno, kdo je platí. Má snad současná vláda zájem na tom, aby se občané nedozvěděli, kdo ony velké nevládní organizace financuje? Pak chci znát důvod této agility české vlády, protože občané to mají právo vědět…

Ivo Valenta
slovácký senátor