Ministerstvo financí dnes posílá do vlády rozsáhlou analýzu elektronické evidence tržeb, kterou chce zavést již od příštího roku. Musím říct, že je to docela adrenalinové čtení… Obzvláště, když se z materiálu dozvíte, že restaurace, hospody a bary ročně připravují stát na daňových únicích u DPH o přibližně 9,4 miliard Kč! A právě to má být hlavním důvodem, proč chce ministerstvo uvalit postupně na všechny malé živnostníky povinnost zasílat online všechny vystavené účtenky rovnou na finanční úřad.

Především by mne zajímalo, kde vůbec ministerstvo financí přišlo k tomuto číslu a na základě jakých indikátorů vypočítalo, že hospodští takto velkolepě podvádí stát na daních. Buď mají „berňáci“ terén barů a hospod natolik dobře zmapovaný, že tento jimi uváděný daňový únik dokázali přesně odhadnout, anebo se jen podívali z okna a vymysleli si číslo, které bude mediálně zajímavé a odůvodní, proč chtějí špehovat nejen každého hospodského, ale vlastně i každého hosta. Na finanční úřady by totiž měla podle představ úředníků v reálném čase dorazit každá vystavená účtenka za zmrzlinu, limonádu, pivo, párek v rohlíku atd. Berní úředník tak uvidí, jak velkou útratu zákazník v hospodě či bufetu právě udělal. Už vidím, jak za chvíli někoho napadne, že by bylo dobré zavést také registrační karty pro každého zákazníka baru či restaurace, aby si finanční úřady mohly zkontrolovat, že daný host vlastně měl dostatečné příjmy na to, aby si mohl dopřát drahou večeři nebo pět piv v pátek při posezení s přáteli.

Nicméně tristní by bylo také zjištění, že odhad daňových úniků si finanční úřady umí vypočítat díky znalosti chování jednotlivých daňových subjektů. Pak by přeci nebylo nic jednoduššího, než udeřit přímo na konkrétní podvodníky. Trestán má být ten, kdo podvádí. Je pro mne nepřijatelné, aby kvůli podvodům určitě hrstky nepoctivců muselo být na každého podnikatele v gastronomii pohlíženo jako na zloděje a daňového tuneláře.

Ano, nedělám si iluze, že úplně každý hospodský přizná každé jedno prodané kafé a řádně z něj odvede všechny daně a povinné odvody. Možná je totiž smutným faktem, že kdyby to tak dělal, dávno by zkrachoval. Pivo nebo kávu za cca 60 Kč by od něj na malé vesnici jednoduše nikdo nekoupil. Daňové zatížení drobných podnikatelů, byrokratická náročnost a všudypřítomná buzerace ze strany státu totiž v České republice překročila únosnou míru. De facto si vynucuje mnohdy účelové chování podnikatelů, kteří nikdy nevydělávali miliony ani nejezdili na drahé dovolené, pouze chtějí udržet svou živnost a dát práci alespoň sobě a své manželce.

Obávám se, že se ministerští úředníci v dnes projednávané analýze škaredě mýlí v tom, že zavedení elektronické evidence tržeb bude automaticky znamenat omezení šedé ekonomiky, narovnání tržního prostředí a zvýšení státních příjmů z vybraného DPH o přibližně 10 miliard Kč. Ano, z trhu možná na krátko zmizí někteří podvodníci, nicméně je bláhové předpokládat, že se „vypaří“ nadobro. Pro své podvody si najdou jinou oběť a dojnou krávu a stát zůstane opět bezmocný.

Bohužel současně s nimi zkrachují tisíce poctivých malých podnikatelů, kteří svoji živnost drželi už teď jen se skřípěním zubů a spíš z nostalgie, než z důvodu velkých finančních očekávání. Ti, kteří přežijí, budou muset přenést daňová očekávání státu jinam. A na koho jiného, než na vlastní zákazníky… Dramaticky proto zvýší ceny a budou doufat, že tím nevyženou úplně všechny své hosty do supermarketů, kde si tito nakoupí soudky s pivem a pak se začnou s přáteli scházet doma v obýváku. Tržby podnikatelů tak totiž klesnou a tím klesne i množství peněz, které prostřednictvím daní budou posílat do státní kasy.

Ministerstvo sice tvrdí, že zavedení obdobného modelu v Chorvatsku znamenalo nárůst tržeb v pohostinstvích o cca 55 %. Nikde se už ale nepíše, jestli to náhodou nebyla jen skoková a jednorázová reakce a jestli je opravdu možné jen tak úzkoprofilově srovnávat českého a chorvatského podnikatele. Asi všichni dobře víme, že Chorvatsko je velmi oblíbeným přímořským státem, který těží z přílivu turistů a na rozdíl od českých provozovatelů restaurací si ti chorvatští mohou dovolit nasadit i marže ve výši třeba i 500 procent. A protože jsme všichni někdy v Chorvatsku na dovolené byli, víme dobře, že účet za ubytování v soukromí jsme tam zpravidla neobdrželi. Zato v českém penzionu, nebo hotelu téměř vždycky. Nemůžeme tedy srovnávat nesrovnatelné a tvářit se, že je situace v České republice dramaticky horší, než například na Balkáně – opak je pravdou. Navíc jsem přesvědčen o tom, že bychom se měli inspirovat spíš v západních zemích, nikoliv kopírovat experimentující země, které teprve samy procházejí procesem evropské transformace.

Možná by nebylo od věci, aby si politici a úřednici, kteří vymýšlí tyto restrikce vůči provozovatelům restaurací, hotelů a barů, šli sami vyzkoušet práci v pohostinství a gastronomických provozech. Jistě by záhy zjistili, jak náročná a těžká práce to je, jak je těžké prosadit se a udržet na trhu a jak nesmírně demotivující je přebujelá státní byrokracie, která pouze svazuje ruce a hrozbou existenčních pokut vytváří atmosféru strachu. Na rozdíl od všech „sociálních“ inženýrů, regulátorů a samozvaných mluvčích, jsem si tento obor mohl dlouhá léta osobně vyzkoušet, a je to dřina, to mi věřte…