Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona o registru smluv. Přestože je výsledná podoba zákona v jistých ohledech mírnější oproti původnímu návrhu - například vylučuje z povinnosti zveřejňování smluv menší obce, což by s ohledem na nadměrnou administrativní zátěž a neodpovídající velmi úzký úřednický aparát těchto obcí nebylo možné nazvat jinak než jako šikanu, považuji jej stále za principiálně špatný. A to jak z obsahového, tak z procedurálního hlediska. 

Zákon vychází ze zcela mylné úvahy, že všichni představitelé samospráv jsou zločinci, kterým namísto o veřejné blaho nejde o nic jiného, než obohatit se na úkor veřejných prostředků. Samozřejmě nelze popřít, že v některých případech tomu tak je, ale jsem z vlastní zkušenosti přesvědčen, že v drtivé většině jsou představitelé našich měst a obcí poctiví lidé, kteří odvádějí velmi záslužnou a zároveň nevděčnou práci a s velkým úsilím a pílí pečují o města a obce, ve kterých žijeme tak, aby z nich byla místa, kde stojí za to žít! V tomto názoru se utvrzuji kdykoliv se projdu po Uherském Hradišti nebo navštívím v rámci svých cest po regionu jakoukoliv obec či město na Slovácku. Nelze spočítat stovky a tisíce projektů, které byly úspěšně realizovány v zájmu vyššího životního standardu občanů bez jediného stínu pochyby, že došlo k úniku veřejných prostředků. Nechápu tedy, proč bychom za každým starostou či zastupitelem měli apriorně vidět zloděje a podvodníka, a dotýká se mě, že stát k těmto lidem, kteří mají velké zásluhy, tímto způsobem přistupuje.

Stát zcela opomíjí systém veřejné kontroly prostřednictvím standardních kontrolních orgánů, ať již v podobě opozice v rámci obecních zastupitelstev nebo ve formální podobě kontrolních a finančních výborů, různých auditů, dozorů nad čerpáním dotací a podobně. Opravdu to již nestačí? Je třeba neustále přitvrzovat a komplikovat tak práci samospráv, které namísto dalšího zvelebování jim do správy svěřených obcí budou čím dál tím víc muset neustále něco dokládat, prokazovat a vyvracet podezření? Opravdu si tvůrci zákona myslí, že je tento trend motivací k tomu, aby do zastupitelstev měst a obcí kandidovali lidé, kteří jsou schopní a pracovití, a aby měli chuť k tomu vymýšlet a realizovat plány na nové investice a projekty? 

Já si to tedy nemyslím. Naopak se domnívám, že další a další omezení a přitahování již tak dost svazujících podmínek povede k úpadku. Skutečnost, že zastupitelé jsou již dnes za každé hlasování permanentně v pozici podezřelého a že jim stát nedůvěřuje, povede pouze ke zvyšující se nechuti k tomu ucházet se o mandát veřejnosti ke správě věcí veřejných a k tomu investovat jakékoliv úsilí či tvořivost v zájmu veřejného blaha.

Zákon bude jednoznačně představovat také zvýšené náklady na administrativu všech samospráv, kterých se má týkat. Opět přibudou zástupy nových úředníků placených z veřejných prostředků, kteří budou muset každou smlouvu před zveřejněním pečlivě prostudovat, skrýt informace, jejichž zveřejnění je neslučitelné s legislativou týkající se ochrany údajů, a následně umístit na příslušný web. Za naprosto absurdní pak považuji, že samotné zveřejnění smlouvy má být podmínkou k její platnosti. Škody, které toto opatření může díky různým neúmyslným chybám napáchat, budou, dle mého názoru, nedozírné.

Pokud jde o způsob, jakým zákon vznikl, pak lze konstatovat, že se jedná o typický případ toho, kdy demokracie dostala opět zabrat. Není tajemstvím, že norma vznikla na objednávku nikým nevolených nevládních organizací, které namísto toho, aby otestovaly podporu veřejnosti svým ztřeštěným nápadům ve volebním klání, zneužívají svého vyděračského postavení a nátlakem prosazují myšlenky, jež slouží různorodým zájmovým skupinám. Je paradoxem, že tyto jejich aktivity jsou mnohdy financovány a podporovány prostřednictvím nesmyslných dotačních titulů právě z veřejných prostředků. Neexistuje snad čistší a jednoznačnější forma lobbingu toho nejhrubšího zrna, než k jakému dochází v případu této a podobných norem. Smutným paradoxem pak je, že jsou to právě tyto nevládní organizace, které proti lobbingu brojí a obviňují z něj všechny okolo.

Zákon o registru smluv považuji skutečně za velmi nebezpečný produkt, který ve výsledku poškodí všechny. Již opakovaně jsme se přesvědčili, že permanentní podezírání a kriminalizace politiky a politiků je cesta do pekel. Je smutným faktem, že kolegové z Poslanecké sněmovny nejsou schopni vzít si z toho ponaučení. Nezbývá tedy než doufat, že Senát bude v tomto rozhodování rozumnější a zamítne tento zákon s náležitým odůvodněním, které přesvědčí i poslance o jejich omylu. Sám se budu na poslední možnosti, jak zabránit tomu, aby tento nesmyslný návrh vstoupil v platnost, rád aktivně podílet.