Ministerstvo financí předložilo do mezirezortního připomínkového řízení jednu z prováděcích vyhlášek k zákonu o elektronické evidenci tržeb, a sice vyhlášku o způsobu tvorby podpisového kódu poplatníka a bezpečnostního kódu poplatníka. Tyto dva kódy by zjednodušeně řečeno měly spolu s tzv. fiskálním identifikačním kódem zajistit dohledatelnost a nezaměnitelnost jednotlivých evidovaných transakcí tak, aby bylo možné spárovat evidované údaje s příslušnou účtenkou. Přiznám se, že když jsem prvně viděl text této vyhlášky, nevěřil jsem vlastním očím, neboť ten se běžnému smrtelníkovi musí jevit jako nějaká mimozemská řeč. Ve vyhlášce najdete například tuto větu: „K vytvoření otisku řetězce údajů o evidované tržbě se použije kryptografická hashovací funkce SHA-256 podle části B přílohy k této vyhlášce.“ Ačkoliv z textu je patrné, že se jedná ryze o technickou normu, jejíž znění nemá být nějakým prozaickým výtvorem a jejímiž uživateli mají být primárně tvůrci softwarového řešení EET, kteří budou své produkty poskytovat za úplatu jednotlivým podnikatelům podléhajícím evidenci tržeb, nelze si neodpustit poznámku, že tato vyhláška má všeobecnou platnost a měla by tak být alespoň trochu srozumitelnou i pro ty, na které se EET právě vztahuje. Právě ti totiž nesou v důsledku odpovědnost za to, že na finanční správu odejde kompletní set údajů v tom správném formátu. Je zjevné, že podnikatelé tak budou zcela odkázáni na softwarové společnosti, které jim příslušné programy pro elektronické pokladny budou dodávat, a nezbyde jim, než spoléhat na to, že tyto programy budou data vytvářet a odesílat v té správné podobě. Těžko si lze představit, že by si kterýkoliv živnostník či podnikatel byl schopen sám podle této příslušné normy ověřit, že program, který si pořídil, funguje s ní v souladu. Ač jsem si dobře vědom toho, že asi není mnoho jiných způsobů, jak vytvořit podobnou normu jiným, než špatně srozumitelným a technicistním způsobem, nemohu jinak než konstatovat, že je to pro mě další důkaz toho, že EET je zcela zbytečným, neskutečně složitým a neověřeným pokusem s naprosto zanedbatelnou návratností. Systémem, který má díky podobným, pro běžné občany naprosto nesrozumitelným aspektům mnohá úskalí a celkově vytváří prostor k dalšímu hledání skulin a podvodům, kterým by paradoxně měl prý bránit. V praxi se mnozí soukromníci a podnikatelé již dnes setkávají s různými obesílkami ze strany softwarových společností, které již předem nabízejí licence na programy pro elektronické tržby. A již v tuto chvíli je patrné, že půjde o byznys, který bude pro mnohé tyto firmy představovat téměř zázračné zbohatnutí. Měsíční platby za licence se totiž budou pohybovat v řádech stovek i tisíců korun, které živnostníkům a soukromým podnikatelům nikdo nevrátí. A právě tuto skutečnost lze považovat snad za největší nehoráznost, a to že stát fakticky uvalí na podnikatele další daň, která spolu s dalšími souvisejícími výdaji (koupě pokladny, platby za internet) bude pro mnohé z nich znamenat likvidaci.