Senátorské listy - listopad 2015

11 / 16

11
Všichni jsme
Libor Došek
fotbalista
Zaostřeno
na porodnost
Být jako byr krat,
nedám nikdy gól
jsem v průběhu kariéry nechtěl moc mlu-
vit, ale považuji se za člověka, který nemá
život vymezený bílými čarami na zeleném
trávníku.
To jsem si uvědomil, když jsem vás za-
hlédl na billboardech a plakátech Stra-
ny soukromníků ČR. Co vás přimělo ve-
řejně vystoupit z fotbalového stínu?
Možná je to ono vykročení ze zmiňované-
ho trávníku ohraničeného bílými čarami.
Mám dvě děti, které mi rostou před očima,
a já si při nich uvědomuji, že je na nás ro-
dičích, v jakém světě budou za pár let žít,
a tím, že slezu z hřiště a přesunu se na za-
hrádku, jim asi moc nepomůžu.
Proč právě dres a barvy soukromníků?
Protože vlastně soukromníkem jsem. Přes-
tože hraji kolektivní sport, který mě naučil
hrát a pracovat pro tým, vždycky jsem se
na každý zápas připravoval a připravuji in-
dividuálně s hlavní zodpovědností za svůj
výkon. Ze silných a kvalitních jednotlivců
se skládá dobrý tým. Myslím, že podobné
je to i ve společnosti. Nečekej se založe-
nýma rukama na pomoc druhých. Buď na-
tolik silný, abys nebyl na druhých závislý
a mohl jim naopak pomáhat.
Takže nevěříte v roli státu?
I na hřišti jsem musel každou branku vstře-
lit sám. Samozřejmě s pomocí spoluhráčů.
A ani trenér ji za mě nikdy nedal. Ten mi jen
řekl, kde se mám pohybovat, co od koho
můžu očekávat a pak ode mě čekal výsle-
dek. Stejná by měla být i role státu. Dát jas-
ná pravidla, podle kterých se má hrát.
Současný stát to podle vás nedělá?
Někdy mám pocit, že je stále mění a to se
mi moc nelíbí. Fotbal je krásný také proto,
že se hraje více než sto let podle stejných
pravidel. Člověk pak ví, co si na hřišti může
dovolit. Jen ti rozhodčí nám to někdy kazí
(smích).
Cítím z vás, že nejste moc spokojený se
současným stavem společnosti.
To máte pravdu. Mám rád svobodu a tu
chci uchránit pro svoje děti. Za fotbalo-
vou kariéru jsem zažil spoustu takových
těch neviditelných neodpískaných fau-
lů, které mi otravovaly hru. Držení, tahá-
ní za dres… Novináři se mě pak vždycky
ptali na výkony rozhodčího, ale odpovídat
bylo zbytečné. Dnes, když některé návrhy
vlády poslouchám, tak mám pocit, že mě
faulují i mimo hřiště a omezují nedovole-
ně můj život. Tak jsem se ozval.
Přitahuje vás něco právě do dresu stra-
ny soukromníků?
Blízkost názorů jsem asi už vysvětlil. Mu-
sím přiznat, že mě k ní přitahuje také osob-
nost pana Valenty. Znám jej vlastně celou
svoji fotbalovou kariéru. Ve Starém Městě
jsem v dresu Synotu začal před osmnácti
lety ochutnávat profesionální fotbal. Pak
jsem sledoval jeho kroky na dálku, byť
moc viditelné nebyly. Když se rozhodl
vstoupit do veřejného života a kandido-
val za Slovácko do Senátu, tak jsem ho při
kandidatuře podpořil. Tehdy v Synotu mi
dal dobré základy pro profesionální karié-
ru a už tehdy jako podnikatel u mě získal
MÁMRÁDSVOBODU.
A TUCHCI UCHRÁNIT
PROSVÉDĚTI.
„
“
respekt. Navíc jsem měl možnost poznat
jeho tátu, který byl prezidentem fotbalo-
vého klubu a ten nás měl zase za své fot-
balové syny a ať jsme byli rozesetí po fot-
balovém světě kdekoliv, vždycky se k nám
hlásil. Při kandidatuře Ivo Valenty jsem
poznal po letech, že v něm podnikatelský
duch dozrál a navíc se asi rozvinuly ony
otcovské geny po seniorovi. Vím, že už
nemyslí jen na fotbalový klub, ale na celé
Slovácko, a tak nebylo ani divu, že jsme si
porozuměli i mimo hřiště a že se mi řada
jeho názorů líbí. Tak vlastně vznikla nomi-
nace do týmu soukromníků (úsměv).
Stal jste se členem Strany soukromníků
České republiky?
Ne a ani jsme o tom nemluvili. Říkal jsem
v úvodu, že jsem stále ještě na sto procent
fotbalovým profesionálem a zatím se ne-
chci ničím rozptylovat. Až si své povin-
nosti ke klubu splním, pak se uvidí. Do té
doby bude určitě řada chvilek zamyslet se
nad nefotbalovými věcmi.
Co vás zaručeně od fotbalových staros-
tí odpoutá?
Zaručeně je to jenom rodina. Povinnosti
kolem dětí. Směřovat jejich aktivity a za-
vést je třeba někam do kroužku, na tré-
nink. Anebo jim pomáhat při učení. To se
teda někdy zapotím víc jak v šestnáctce
soupeře (smích).
No a zapomenout nechci ani na man-
želku. Jak jsem říkal, nežiji jen na hřišti,
zajdeme si rádi třeba do kina, na muzi-
kál, na procházky do přírody, výlety…To
jsou ty nekrásnější společné chvíle, kdy si
můžu užívat rodiny. To vás ale už pouštím
do soukromí víc, než si chci uchovat. Takže
díky za otázky a na tribuně na shledanou
(úsměv).