7 / 16
www.facebook.com/valentaivo
7
Zásadní změně by mohla pomoci také nová
petice, která vznikla na konci letošního léta.
„Pokud vím, vždy byl problém nalézt kom-
petentního partnera pro jednání a často se
skončilo planými sliby,“ ohlíží se za dlouhým
příběhem uherskohradišťské věznice Ladislav
Šupka, člen petičního výboru, který je emerit-
ním a nejdéle sloužícím starostou Uherského
Hradiště.
Co pro vás osobně znamená odkaz uher-
skohradišťské věznice?
Jako rodilý Hradišťan od dětství vnímám tuto
omšelou ponurou budovu jako součást nejpr-
ve skoro periferie a postupně součást měst-
ského centra. Poprvé jsem si uvědomil, co
ten velký blok asi znamená, když jsem těsně
po válce, kdy tam pracoval Lidový soud, vi-
děl lípu u křižovatky ověšenou zvědavci, kteří
chtěli vidět ve dvoře popravy.V té době a ještě
dlouho potom pak fronty žen před vchodem
do věznice – z dnešního parkoviště UMPRUM,
které chtěly předat něco pro své blízké. O tom,
co se dělo po 48. roce za působení vyhlášené-
ho vyšetřovacího komanda Hlavačky a Grebe-
níčka, se jen šeptalo.
Nutně mám hradišťskou věznici spojenu s tís-
nivou atmosférou padesátých let. I když nám,
jako žákům jedenáctiletky, nebránila její exi-
stence, abychom pod mohutnými kaštany
(poslední z nich nedávno dožily na autobu-
sovém nádraží), které ze dvou stran zakrývaly
Emeritní starosta:
Vzpomínámna lípu
ověšenou zvědavci, kteří chtěli vidět popravy
Osudbývalé uherskohradišťské věznice stále visí v oblacích. Přestože poslední zprávy z pražských
kuloárů, radnice i kanceláře senátoranaznačují, že by se po více než dvaceti letechpřešlapování
namístěmohlopřeci jen začít blýskat na lepší časy, minimálně ještě pár let budouobyvatelé i ná-
vštěvníci slováckémetropole nuceni sledovat chátrající budovupřipomínající hrůzy, které zde byli
schopni páchat protagonisté fašistického i komunistického režimu.
vysokou zeď, v jejich stínu randili, či zkoušeli
slast prvních cigaret. Pamatuji také na vězně,
kteří pod přísným dozorem pochodovali bu-
dovat mařatský kravín. A pak desítky let celý
ten obrovský komplex bez pohybu čněl jako
zapomenutý balvan v živém městě, které jej
postupně obklopovalo. A ční tak dodnes.
Poprvé jsem se dostal dovnitř v roce 1979,
když se tam uskladňoval fundus zemědělské
výstavy. V traktu samovazeb. Bylo to něco
zcela jiného než dnes, kdy se tam občas může
člověk podívat a pohybuje se v davu dalších
návštěvníků. Ozvěnu kroků v šeré studené
chodbě slyším dodnes. Za těch něco víc než
60 let, co sloužila věznice svému účelu, jí jistě
prošlo mnoho skutečných kriminálníků. Ale
představa pocitů a zážitků těch, kteří se zde
ocitli jako slušní lidé, jen politicky odlišných
názorů, mi nevymizí z paměti. Snad toto je ten
odkaz.
Věznice však dnes bohužel stále chátrá.
V čem podle vás tkví ten největší problém,
který brání tomu, aby konečně došlo k její
rekonstrukci?
Je to kombinace nezájmu majitele, resp. jeho
nerozhodnost, malá ochota vůbec o problé-
mu diskutovat a z toho vyvozovaný nedosta-
tek financí.
Radnice, kraj i další politici se již mnoho-
krát pokoušeli tento stav změnit. Jejich
aktivity však vždy vyzněly na prázdno. Jak
se s odstupem času díváte na tyto snahy?
Stala se podle vás někde chyba anebo jen
tlak nebyl natolik silný, aby se přetavil
v konkrétní činy státu?
Pokud vím, vždy byl problém nalézt kom-
petentního partnera pro jednání a často se
skončilo planými sliby, nebo tím, že násled-
kem častých změn na centrálních úřadech
náhle nebylo s kým jednat.
Pokračování na str. 9