Živnostníci versus zaměstnanci

Mýtem se již stalo, že živnostníci tedy OSVČ odvádějí státu na pojistných odvodech méně než zaměstnanci. Existují politické strany i zájmové skupiny jako odbory, které mají za cíl tzv. sjednocení odvodového zatížení živnostníků a zaměstnanců (rozuměj zvýšení odvodů živnostníků na zdravotní a sociální pojištění nejlépe na úroveň danou součtem odvodů, které odvání zaměstnanec a odvodů ve dvojnásobné výši, které za něj odvádí zaměstnavatel, tzn. parafiskal ve výši 34% z hrubé mzdy). Dokonce i odborníci a fundovaní redaktoři převzali mýtus a recitují zprávu institutu IDEA při GERGE-EI.

To, že je u nás zdanění živnostníků proti zaměstnancům příliš zvýhodněné, není jen extrémní levicový názor ministra Mládka, ale vadilo to i bývalému ministru financí Kalouskovi a kritizuje to i OECD. Všechna tato tvrzení postrádají relevantní informace, nezbytné pro skutečně objektivní posouzení.

Shrnout by se daly do tří hesel:

  1. Rozdílné výchozí podmínky u obou typů zajišťování příjmů (závislá práce x OSVČ),
  2. OSVČ nemá zaměstnavatele, který by odvedl za ni tzv. parafiskal, tj. 34% odvodů na sociální a zdravotní pojistné nad hrubou mzdu – hrubý zisk,
  3. Celospolečenský konsenzus založený v roce 1992, že živnostník použije 50% z hrubého zisku pro osobní spotřebu (ekvivalent mzdy zaměstnance –vyměřovací základ pro výpočet pojistných odvodů).

K prvnímu bodu, kterým jsou rozdílné výchozí podmínky živnostníků a zaměstnanců: Ať navrhovatelé sjednocení pojistných odvodů přesvědčí zaměstnance a jejich reprezentaci, tedy odbory, ať se vzdají, tak jako OSVČ:

  • Právní ochrany zakotvené v Zákoníku práce jako například výpovědní lhůty, odstupné, atp.
  • Placené čtyřtýdenní dovolené,
  • Nemocenské za prvních 14 dnů pracovní neschopnosti,
  • Zastropování úhrady škody způsobené zaměstnavateli při výkonu zaměstnání ve výši 4,5 násobku průměrné mzdy (tedy ať ručí jako OSVČ celým svým majetkem za způsobené škody!!!).

Zdá se vám to nereálné? Ano, zaměstnanci by na takové sjednocení výchozích podmínek obou typů zajišťování příjmů zcela jistě nepřistoupili. Navíc výměnou za to, že živnostníci budou státu na sociální pojistné a zdravotním pojišťovnám na zdravotní pojištění odvádět to co oni, tedy více než doposud! Takže je logické a spravedlivé, že tyto výhody u živnostníků jsou částečně kompenzovány zdánlivou výhodou, kterou je nižší úroveň pojistných odvodů. To je ale pouze část zdůvodnění existujících rozdílů. Druhým důvodem je fakt, že na celkové výši odvodů na sociální a zdravotní pojistné se zaměstnanci podílejí pouze zhruba jednou třetinou! Zbývající dvě třetiny hradí zaměstnavatel ve formě 34% odvodu z hrubé mzdy zaměstnance (tzv. parafiskál, nově též daň z úhrnu mezd). Je to v podstatě daň státu za to, že podnikatel zaměstnává jeho občany. Právě zde dochází k největšímu zkreslování skutečné podstaty věci, pokud někdo tvrdí, že „zaměstnanci odvádějí více ve srovnání s živnostníky...“. Protože živnostník prostě nemá zaměstnavatele, který by za něj zmíněných 34% z hrubé mzdy-hrubého zisku pro osobní potřebu odváděl! Mohli bychom připustit fikci, že zaměstnavatelem živnostníka je stát, pak by těch 34% měl uhradit stát a zároveň inkasovat, respektive přerozdělit do pojistných systémů. Ale tím by nula od nuly pošla. Přitom je pravdou, že živnostníci za své zaměstnance 34% z hrubých mezd odvádějí! Ale že by to měli odvádět sami za sebe a trestat se za to, že zvolili svobodné podnikání a jinou formu zajišťování příjmů, to už zavání holým nesmyslem.

Konečně třetí a nejdůležitější důvod je ten, že snahy po zvýšení pojistných odvodů pro živnostníky by porušily více jak dvacet let trvající celospolečenský koncensus, přijatý v roce 1992 při spuštění daňové reformy a to je to, že pojistným odvodům u živnostníků – OSVČ je podrobena jen ta část hrubého zisku (rozdíl příjmů a výdajů), použitá pro osobní spotřebu! (ekvivalent hrubé mzdy zaměstnance). Tato část byla definována jako tzv. vyměřovací základ pro výpočet pojistných odvodů a byla nastavena ve výši 35% z hrubého zisku. Za vlády ČSSD a premiérů Špidly a Grosse se tato hranice během tří let zvýšila z 35% na 50% hrubého zisku. Má se tedy za to, že průměrný živnostník využije polovinu generovaného hrubého zisku na osobní spotřebu! To, že takto paušálně nastavená výše osobní spotřeby polovinou z hrubého zisku poškozuje velké množství živnostenských subjektů, je nezvratný fakt! Nemohou si totiž dovolit spotřebovat tak vysoký podíl hrubého zisku, protože by zásadním způsobem znemožnili další rozvoj a např. investice do podnikání, ale i splácení jistin poskytnutých úvěrů a jiné tzv. nedaňové výdaje. Proto jim nezbývá než se podrobit individuálně nespravedlivému nastavení výše vyměřovacího základu a odvádět tzv. „ sociální a zdravotní daň“ z vyšší části vytvořeného hrubého zisku než skutečně použili pro svoji osobní spotřebu. Ve skutečnosti se ale nejedná o pojistné, protože je téměř popřen princip ekvivalence plnění na výši pojistných.

Toto je druhá strana celospolečenského koncensu, kterou živnostenské podnikání trpělivě ač nerado snáší a akceptuje. Podstatné je ještě dodat, že od roku 2007, tzv. maximální vyměřovací základ, který činil 486 tis. Kč za rok, vzrostl v době ekonomické krize na 1 242 tis. Kč pro rok 2013, tedy narostl na 266%. I takto se dá chápat podpora živnostenského podnikání v ČR. Tomu odpovídá i drastický propad ČR na žebříčku srovnání konkurenceschopnosti světových ekonomik zveřejněný v roce 2013.

Ještě zbývá zdůvodnit, proč „jen 50% hrubého zisku“ se použije jako vyměřovací základ pro výpočet pojistných! To proto, že hlavní část hrubého zisku OSVČ – živnostníka tvoří tzv. nedaňové výdaje (rozuměj daňové neuznatelné, nesnižující jako náklad daňový základ). Jedná se např. o splátky jistin poskytnutých úvěrů pro rozvoj podnikání, dále investice, neboť odpisy, které jsou nákladem, tvoří jen zlomek ceny (dle délky doby odepisování) z její celkové hodnoty! Všechny tyto a další výdaje jsou podrobeny Dani z příjmů, ale protože nejsou prokazatelně použity pro osobní potřebu, NEJSOU A NEMOHOU být podrobeny pojistným odvodům.

Volání po zvýšení pojistných odvodů živnostníků proto postrádá elementární ekonomické znalosti a souvislosti a v podstatě je vyjádřením TŘÍDNÍ NENÁVISTI vůči skupině občanů – živnostníků, kteří nestojí s nataženou rukou vůči státu, ale rozhodli se zodpovědně a samostatně postarat o svoji existenci, svoje rodiny a zaměstnance a možná se poněkud odlišují a tím i vydělují od hlavního proudu!

Konečně dalším argumentem třídního boje proti živnostníkům je tvrzení, citované zejména předáky odborových centrál, častokrát i na půdě RHSD-tripartity, při vedení sociálního dialogu a to, že zaměstnanci doplácejí na zdravotní péči pro živnostníky, kteří do systému zdravotního pojištění odvádějí málo. Na výpadek zdrojů v systému zdravotních pojišťoven z titulu rozdílných plateb OSVČ upozorňoval na plénu tripartity dne 13.11.2011 tehdejší předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil. Proto jsme se obrátili na generálního ředitele VZP, u kterého je pojištěno více jak 60% občanů a požádali jsme o zpracování analýzy, ze které by vyplynul přínos OSVČ do fondu zdravotního pojištění a i míra solidarity těchto osob v systému.

Z analýzy, která byla projednána na plénu RHSD už v roce 2011 vyplynulo , že tzv. „čisté“ OSVČ, kterých bylo cca 370 tis. (bez souběhů jako zaměstnání nebo důchod atp.) za rok 2009 a 2010 do systému zdravotního pojištění odvedly 9.335.000,-- Kč, respektive 9.045 mil. Kč a čerpaly v roce 2009 úhrady zdravotní péče ve výši 3.037.000,-- Kč. To znamená, že živnostníci—SVČ odvedli do systému zdravotní péče TŘIKRÁT VÍCE než z něho čerpali, což reprezentuje vysokou míru solidarity OSVČ v systému zdravotního pojištění! Současná čísla jsou přibližně stejná.

Přes tato nezpochybnitelná fakta a zjištění přetrvává nesmyslná diskuse o potřebě zvýšit živnostníkům pojistné odvody do systému zdravotního pojištění.

Závěr- tedy kam směřujeme...?

Demokracie při existenci všeobecného volebního práva (tedy bez rozlišení zásluh a přínosu nebo naopak zátěže, kterou konkrétní volič-občan pro společnost představuje), je cestou k její záhubě, neboť znamená ve svém důsledku nejprve stagnaci, později snižování konkurenceschopnosti daného státu, společnosti v celosvětové soutěži. Ne nadarmo v kolébce moderní demokracie, tedy v Anglii, rozlišovali sílu volebního hlasu podle rozlohy obhospodařované půdy a výše odvedených daní na více, zhruba 4 kategorie. Protože stává-li se v současnosti všeobecné a rovné volební právo nástrojem vymáhání renty nepracující většiny na pracující menšině ( se zvěrstvy jako daňová progrese apod.), rozvoj a přežití takové společnosti je limitován dobou, na kterou jí vystačí finanční zdroje. Tyto se však ztenčují s časem, neboť většinová část voličů, společnosti si odhlasovává výhody, které jí sice slibují politické strany, ale které nejsou z dlouhodobého hlediska ufinancovatelné! (autor Jefim Fištejn-Reflex: „Demokracie umírá ve volbách“). V konkurenci s pracovitou, pilnou a prozatím skromnou populací Asie stárnoucí a na pomoc státu spoléhající populace Evropy v budoucnu neobstojí....Co to bude znamenat, nelze nyní ani dohlédnout. Tento tristní stav ještě prohlubují odbory, které jsou v současnosti nejkonzervativnější silou ve společnosti, neboť tvrdošíjně brání privilegia v minulosti získaná, pro budoucnost však neudržitelná.

V Praze, dne 25.srpna 2014

Strana soukromníků ČR